Emoce

Druhy pocitů

Pocity jsou senzory (čidly) zjišťujícími shodu nebo neshodu mezi povahou a okolím. Povahou mám na mysli jak soubor vlastností, které jsme zdědili v balíčku geneticky vyprojektovaných úprav, tak získaných v průběhu individuálního vývoje na základě vzájemného působení se svým společenským okolím, ať už vědomého a záměrného nebo ne. Pocity spolu s emocemi, z nichž pocházejí, nejsou žádným luxusem. Slouží nám jako vnitřní průvodci a pomáhají nám komunikovat s ostatními lidmi pro které jsou tudíž rovněž průvodci. Pocity nejsou ani nehmotné, ani nepostižitelné.

Pocity nám dávají náhled na organismus v plném biologickém rozmachu, poskytují odraz mechanismů vlastního života, když se zabývají svou činností. Kdybychom nemohli vnímat tělesné stavy, vnitřně směřující k bolesti nebo k radosti, neprožívali bychom utrpení ani blaženost, neznali bychom touhu ani slitování, tragédii ani slávu.

Pocity jsou základem všeho, co lidé po tisíciletí označují jako lidskou duši nebo ducha. Jak je tělo reprezentováno v mozku, může vytvořit souřadnice pro nervové procesy, jež prožíváme jako mysl. Náš vlastní organismus, ne nějaká absolutní vnější realita, je základem našeho pohledu na svět kolem nás i neustále přítomného pocitu subjektivity, jenž je součástí a obalem našich zážitků.

Existuje mnoho druhů pocitů. První druh se zakládá na emocích, z nichž nejuniverzálnější jsou štěstí, smutek, úzkost, strach a zklamání a jež korespondují s profily odpovědí tělesných stavů, které jsou předem značně organizovány v jamesovském smyslu. Při pocitech základních univerzálních emocí se naše pozornost přesunuje do značné míry na tělesné signály a do okruhu naší pozornosti se dostávají části krajiny těla.

Pocity jemnějších forem univerzálních emocí. Další druh pocitů je založen na emocích, jež jsou jemnými variacemi oněch pěti výše zmíněných: euforie a extáze jsou variacemi štěstí, melancholie a zahloubanost variacemi smutku, panika a plachost variacemi strachu. Tento druhý druh pocitů je laděn zkušeností. Jemnější odstíny poznávacích stavů se pojí s jemnějšími variacemi emočních tělesných stavů. Toto propojení kognitivního obsahu s variacemi předem organizovaného profilu tělesných stavů nám umožňuje prožívat odstíny výčitek svědomí, škodolibost, pocit zadostiučinění atd.

Zdá se, že pro to, co nazývám primárními emocemi, existuje rozsáhlý biologický základ, sekundární emoce však odrážejí naše kulturní zázemí (důkazy o tom, jak kultura přispívá způsobu, jakým kategorizujeme emoce, viz. James A. Russel 1991, Culture and the Categorization of Emotions, Psychological Bulletin, 110:426-50).

Antonio Damasio: Descartesův omyl

Created by MPECHAC 2005 ©