Emoce

Plutchikova teorie emocí

Podle Plutchika mají emoce genetický základ, vznikly v procesu evoluce přírodní selekcí životně úspěšných adaptivních mechanismů a jejich postupným zdokonalováním, a jako takové jsou formou adaptace. Fylogeneticky se vyvinulo osm primárních emocí, které jsou tedy vrozené, všechny ostatní jsou od nich odvozené jejich míšením.

Plutchik (1984) podává tuto definici: „Emoce je uzavřený komplexní průběh reakcí na podnět; zahrnuje kognitivní hodnocení, změny v subjektivním prožívání, aktivaci autonomního a centrálního nervového systému, impulzy k jednání a chování, jež je určeno k tomu, aby působilo na podnět, který uvolnil komplexní sekvenci.“

Většina uvedených fází sekvence probíhá pod úrovní vědomí, lidé si nemusí být vědomi toho, proč reagují emocionálně, „mají málo vhledu do svých vlastních stavů fyziologického vzrušení“ a také „kognitivní zhodnocení“ situace nemusí být uvědomováno, u primárních emocí probíhá jaksi automaticky.

Sekundární emoce jsou odvozovány z primárních jejich míšením, což se děje zejména v situaci, která je neurčitá (v takovém případě se ostatně hovoří o „smíšených pocitech“, jako jsou např. rozpaky). Míšením primárních emocí vznikají dyády, resp. triády emocí jako jednotný komplex emočního zážitku. Takovou dyádu představuje např. stud, který je smíšeninou strachu a hnusu ze sebe sama. Plutchik (1962) toto smíšení ilustruje na schématu kruhového uspořádání primárních emocí.

Kromě primárních dyád rozlišuje však ještě další smíšeniny, sekundární a terciální dyády, z nichž uvádíme několik jeho příkladů:

Další Plutchikovo třídění vychází z hlediska intenzity. Za nejintenzivnější emoce pokládá ostražitost, zbožnění a extázi. Uvádíme dále příklady tohoto třídění, v němž šipky naznačují zvyšování intenzity k jakémusi emocionálnímu maximu.

Soustava primárních emocí (R. Plutchik, 1993) Plutchik v této klasifikaci prototypických (vrozených) emocí vycházel z určení „základních tříd adaptivního chování“, za něž považuje: hledání ochrany, ničení, vtělení (jedení, pohlavní styk, připojení se ke skupině), odmítnutí, reprodukce, reintegrace, orientace a explorace.

Plutchikovo těleso emocí (1980)

Návrh taxonomie pro klasifikaci emocí obsahuje tři dimenze: bipolární kvalitu (+,-), podobnost (jak podobné jsou jedna druhé, blízko sebe), intenzita. Toto těleso je analogické s tělesem barev.

Uvedená třídění je zde možno posuzovat jen vcelku a je možno říci, že jsou zcela nezdařilá. A to nejen pochybným uváděním směsí, spornou a neúplnou identifikací primárních emocí, ale i terminologickým zmatkem (pesimismus a nepozornost jsou označovány jako emoce). Svou původní klasifikaci tak Plutchik podrobil určitým změnám. Přesto nadále zůstávají záměny pojmových rovin a kategorií (emoce za postoje), ale také o psychologicky necitlivou analýzu (např. stupňování nudy k hnusu).

Created by MPECHAC 2005 ©