Emoce

Tělo jako jeviště emocí

Jedna část kritiky Williama Jamese se týkala myšlenky, že vždy užíváme tělo jako jeviště emocí. Jisté neuronální prostředky nám však pomáhají cítit, jako bychom měli emoční stav, jako by tělo bylo aktivováno a modifikováno. Tyto neuronální prostředky nám dovolují tělo obejít a vyhnout se tím procesu, který je pomalý a spotřebovává větší množství energie. Přivoláváme si zkrátka nějaké zdání pocitu v mozku samotném. Pochybuji však, že jde o tytéž pocity, jako jsou pocity čerstvě odrážející skutečný tělesný stav.

Kvaziřízení vznikala v průběhu našeho vývoje, kdy jsem se adaptovali na prostředí. Spojení mezi určitými mentálními představami a náhražkou tělesného stavu by se vytvořilo opakovaným přiřazováním představ daných jednotek nebo situací k představám aktuálních tělesných stavů. Kvazipocity se prožívají jinak, neboť různé stupně odměny a trestu způsobují odlišné psychické i tělesné reakce. Je však třeba zdůraznit, že kvazismyčka není základním mechanismem pocitů, protože emoce není navozena pouze neuronálními cestami.

Je zřejmé, že emoce se projevuje pod kontrolou jak subkortikálních, tak neokoritkálních struktur, a jednak, což je ještě důležitější, pocity jsou právě tak poznávací jako každý jiný percepční obrázek a zpracovávají se v mozkové kůře jako každý jiný obraz.

Aby to bylo jasné, pocity jsou něco trochu jiného. Ale odlišným je činí to, že se především zabývají tělem, že nám nabízejí poznání stavu našich vnitřností, svalů a kostí, když je ovlivněn předem organizovanými mechanismy a poznávacími strukturami, které jsme pod jejich vlivem vyvinuli. Pocity nám umožní oduševnit tělo, pozorně, jako při emočním stavu, nebo nezřetelně, jako při stavu na pozadí. Nechávají nás vnímat tělo živě, tím, že nám předávají vjemové představy těla, nebo v repríze, to když nám poskytují vybavené obrázky (představy) tělesného stavu, odpovídající určitým okolnostem, v kvazipocitech.

Pocity nám nabízejí střípky toho, co probíhá v naší tělesné schránce, když se jako momentky tohoto těla připojují k obrázkům dalších objektů a situací. Pocity modifikují naše chápání oněch objektů a situací. Protože stojí vedle sebe (paralelně), propůjčují tělesné obrázky dalším obrázkům kvalitu dobrého, nebo špatného, potěšení nebo bolesti.

Protože mozek zaujatě naslouchá tělu, pocity jsou vítězi mezi sobě rovnými. A protože to, co přichází první, tvoří rámec pro poměřování toho, co následuje, mluví pocity do toho, co dělá zbytek mozku a poznávání.

Emoce a pocit jsou závislé na dvou základních procesech: 1) na obrazu určitého tělesného stavu vedle souboru spouštěcích a hodnotících obrazů, které tělesný stav způsobily, a 2) na určitém tylu a úrovni účinnosti kognitivního (poznávacího) procesu, jenž doprovází události popsané v bodě 1), ale funguje paralelně.

Proces cítění je spojením procesu primárních (viz. primární emoce), sekundárních emocí (viz. sekundární emoce) a neuronálních chemických i endokrinních signálů (+ signálů z vnitřností, svalů a kloubů i jader nervových přenášečů viz. kapitola pocity).

Antonio Damasio: Descartesův omyl

Created by MPECHAC 2005 ©