Inteligence

Stručné shrnutí teorií

Inteligence je schopnost řešit problémy nebo vytvářet produkty, které mají v jednom nebo více kulturních prostředích určitou hodnotu. Nejsou to fyzikálně ověřitelné entity, ale jen umělé vědecké pojmy, které potřebujeme k výkladu skutečnosti (GARDNER, 1999). To, že někdo má určitou inteligenci, bychom však měli chápat jako potenciál (SCHEFFLER in GARDNER, 1999).

Inteligence úhrnná nebo globální schopnost individua účelně jednat, rozumně myslet a vypořádat se účinně se svým okolím (WECHSLER in NAKONEČNÝ, 1995).

Tradiční individualistický pohled, typický pro první tři fáze vývoje teorií inteligence, chápe inteligenci jako něco, co je uvnitř hlavy. Ch. Spearman věřil v existenci „g" – obecného a základního faktoru inteligence, jenž se projevuje v odpovědích na všechny úkoly inteligenčního testu. Protiklad představoval Thurstone (1947), který byl přesvědčen, že existuje malý soubor primárních mentálních schopností (7), které jsou na sobě relativně nezávislé a měří se odlišnými úkoly (GARDNER, 1990).

Dalším z pohledů je náhled kolektivistický pracující s pojmy kontextualizace a distribuce. Myšlenka kontextualizace vychází z kritiky psychologických teorií za to, že nechávají bez povšimnutí zásadní rozdíly v kontextu, v němž lidé žijí a rozvíjejí své schopnosti. Inteligence z hlediska kontextualizace závisí na vnějších omezeních a hodnotách, tedy kontextu a rozdílnosti kultur (STERNBERG, VUGOTSKÝ in GARDNER, 1999).

Z hlediska teorie distribuce inteligence závisí na odlišnostech mezi jednotlivci, vztazích člověka k tomu, co jej bezprostředně obklopuje (SALOMON, RESNICKOVÁ in GARDNER, 1999). Distribuční teorie tvrdí, že inteligence člověka není pouze v jeho vlastní hlavě, ale také ve výtvorech a lidech, kteří tohoto člověka obklopují. Má inteligence nekončí na povrchu mého těla, zahrnuje také nástroje, které používám (papír, tužku, počítač) a síť mých kolegů (GARDNER, 1999).

Podle GARDNERA (1999) jsou inteligence svou přirozeností určeny k tomu, aby se projevovaly (alespoň částečně) ve více než jedné smyslové soustavě, a dále existují přesvědčivé důkazy o relativní autonomii několika intelektových schopností člověka. Tyto schopnosti nazývá inteligencemi, které představují různé dimenze myšlení.

Gardnerových inteligencí je celkem sedm: verbální a matematicko logické myšlení, prostorová představivost, hudební a pohybově estetické nadání, interpersonální a intrapersonální inteligence (GARDNER in URBAN, 1998). Z obou posledně jmenovaných později vznikla Mayerova a Saloveyova teorie emoční inteligence.

Užitečný pohled na intelekt přinesl PIAGET in GARDNER (1999), který došel k názoru, že podstatné není, zda je odpověď dítěte v testu IQ správná, ale jakým způsobem dítě uvažuje. Inteligence není primárně záležitost množství, ale spíš rovnováhy – znalosti, kdy a jak užít analytické, tvůrčí a praktické dovednosti (STERNBERG, 2001).

THORDIKE in NAKONEČNÝ (1995) rozlišil tři základní druhy inteligence:

THORNDIKE in RUISEL (2000) sociální inteligenci původně definoval jako „schopnost porozumět a řídit muže a ženy, chlapce a děvčata – chovat se rozumně v lidských vztazích.“ Tento koncept je důležitý, neboť emoční inteligence byla definována jako součást sociální inteligence (MAYER & SALOVEY in SHAPIRO, 1998).

Created by MPECHAC 2005 ©