Osobnost

Interakce složek osobnosti

Téma vztahů emocí a kognitivních procesů je v odborné literatuře pojednáváno buď velmi obecně, nebo jen fragmentárně (NAKONEČNÝ, 1999). Kognitivní složky osobnosti ovšem nefungují a neprojevují se samy o sobě, existuje funkční propojení kognice a emocionality, neboť emoce za určitých podmínek ulehčují a za jiných ztěžují orientaci v dané situaci, ale také rozhodování a řešení problémů (NAKONEČNÝ, 1995).

Švýcarský psychiatr L. Ciompi pro tento jev razil pojem „afektivní logika“ a později vypracoval teorii afektivní logiky, která je systematickým pokusem o výklad vztahů emocí a kognice. Základním postulátem afektivní logiky je myšlenka, že emocionální a kognitivní komponenty lidské psychiky neboli cítění a myšlení, afekty a logika jsou neoddělitelnými, komplementárními složkami psychické činnosti, že jsou to komponenty, které zákonitě spolupůsobí (NAKONEČNÝ, 1999).

Dynamika duševního života člověka je zásadně určována afektivně-kognitivními vztažnými systémy, tj. jednotou afektivních a kognitivních procesů, která se projevuje jak v motivaci, tak i ve způsobech chování, neboť tu jde o neustálou funkční komplementaritu emocí a kognice. (NAKONEČNÝ, 1999).

To úplně převrací naše dřívější názory na neslučitelnost rozumu a citu: cílem není emoce potlačit a na jejich místo dosadit rozum, jak si to představoval Erasmus, ale spíše nalézt rovnováhu těchto dvou protikladů (GOLEMAN, 1997). Proto filozof R. de Sousa tvrdil, že emoce jsou vnitřně racionální, a P. Johnson-Laird a K. Oatley přišli s myšlenkou, že základní emoce napomáhají racionálnímu jednání (DAMASIO, 2000).

Americký filozof R. de Sousa (1987) je přesvědčen totiž o racionalitě emocí, odlišuje ji však od kognitivní racionality a spojuje ji s "axiologickou racionalitou" (objekty citů jsou "axiologické vlastnosti", tj. hodnoty objektů, s nimiž se člověk seznamuje v "klíčových scénách" či v průběhu "malých dramat" života, které utvářejí naše zkušenosti). Tak vznikají "racionální touhy", ony "důvody srdce" či rozumnost určitých hodnot. Avšak ne všechny věci, které oceňujeme, jsou věci, po kterých toužíme. Důležitou funkcí citů, které nejsou podřízeny kognitivní racionalitě, je vyplňování mezer mezi přáními a "čistým rozumem", mezer, které vznikají při utváření jednání a přesvědčení. V tomto smyslu city vytvářejí "naléhavost", která řeší pat mezi úsudkem a touhou. City jsou tak druhem vnímání axiologické roviny skutečnosti a podobně jako řeč formují naše zkušenosti, "rozšiřují naše formální pravidla, aby umožnily činit racionální závěry": "Ideálem emocionální racionality je přiměřená citová reakce." Rozum a cit nejsou ve vztahu funkčně protikladných, ale komplementárních procesů.

Americký neuropsycholog A. R. Damasio (1994) zašel v úvahách o vztazích mezi emocemi a kognicemi ještě dále: "Organismus má některé důvody, které musí rozum zohlednit" (paraf ráze známého Pascalova výroku a teze o moudrosti těla); jde o proces, který jde ještě za "důvody srdce": "spodní poschodí neuronové budovy mysli" regulují zpracovávání pocitů a globálních funkcí těla, které pečují o přežití organismu. Bolest a slast jsou prostředky nátlaku, jež organismus potřebuje, aby efektivně nasadil instinktivní a naučené strategie. Vůči komu však organismus používá tyto prostředky?

Damasio nespekuluje, nýbrž domýšlí logicky určité poznatky neurofyziologie, zejména z oblasti symptomatologie poškození prefrontálních částí mozku. Tyto poznatky dokazují opět funkční souvislost racionality a emocionality či "základní alianci rozumu a citu".

Syndrom prefrontálních poškození mozku zahrnuje, kromě jiných, především tyto základní symptomy:

Poruchy v oblasti kognitivní jsou zde doprovázeny poruchami v oblasti emocionality a sociálního chování. Zejména nápadné jsou poruchy rozhodování provázené emocionální chudostí: "Rozum a citový život jsou stejnou měrou omezovány a jejich porucha se zřetelně vykazuje v neurofyziologickém profilu, v němž obecná pozornost, paměť, inteligence a řeč se jeví tak intaktní, že v žádném případě nemohou vysvětlovat zmenšenou schopnost usuzování" (Damasio, 1994, s. 88). Z tohoto faktu lze tedy vyvodit úzkou funkční souvislost cítění a myšlení, která se projevuje kromě jiného také tím, že "nedostatek citů může být stejně důležitou příčinou iracionálního chování" (Damasio, 1994, s. 87), které bylo dosud pokládáno za důsledek "nadbytečné emocionality".

Created by MPECHAC 2005 ©