 |
|
|
|
Protože nejsou v naší odborné literatuře poznatky o třívrstvém členění mysli dále rozvíjeny, uzavřeme náš přehled struktur osobnosti pohledem na model vlastností osobnosti. Na jeho základě jsou vlastnosti osobnosti (tedy její složky) obecné významnosti, které představují „jádro osobnosti“, stavební kameny její vnitřní integrity (MIKŠÍK, 2001).
Složky, které vcházejí do tohoto jádra jsou následující (BEDRNOVÁ – NOVÝ, 2004):
Temperament je hlavním nástrojem osobnosti; svou povahou je konstituční a značně trvalý (FROMM in DRAPELA). Temperament bývá vymezován jako osobnostní dispozice k emocionálním (citovým) reakcím (HYHLÍK in BEDRNOVÁ – NOVÝ, 2004). KRETSCHMER in NAKONEČNÝ (1995) spojuje temperament přímo s činností pudů a s afektivitou a chápe jej jako energetickou stránku pudových a afektivních jevů.
EYSENCK in MIKŠÍK (1999) je přesvědčen, že k pochopení většiny chování člověka se vystačí s postižením tří (introverze a extraverze, neuroticismus a stabilita, psychoticismus a síla superega) superrysů osobnosti (jež nazývá typy). Popisem temperamentu se zabývají také typologie C. G. Junga, J. F. Hollanda, nebo populární Big-Five, který se skládá ukazatelů negativní emocionality, extraverze, otevřenosti, přátelskosti a svědomitosti.
Charakter je morálně psychologická kvalita člověka, resp. souhrn relativně stálých vlastností osobnosti, které tvoří celek a určují jednání a chování člověka zevnitř (COVEY, 1997). Charakter se oproti temperamentu utváří hodnotovými volbami jedince, ovlivňovanými sociokulturním působením okolí (FROMM in DRAPELA).
Postoje jsou produktem hodnocení, v němž jsou integrovány kognitivní, emotivní a konativní složky psychiky (NAKONEČNÝ, 1999). Postojem rozumíme obsahové sjednocení, seskupení či integrování různých motivů do konkrétního vztahu daného jedince k určitým oblastem, předmětům a jevům životní reality, k aktivitám a jejich cílům (MIKŠÍK, 2001).
Vztah k hodnotám tvoří obsah postojů, a tak pojem postoje může být vymezen také jako hodnotící vztah; postoj vůči něčemu – a předmětem postoje může být cokoli – vyjadřuje hodnocení objektu subjektem (NAKONEČNÝ, 1995). Vnitřní stupnice hodnot totiž výrazně ovlivňuje naše podvědomí, emoční odezvu na vnější popudy, ať už kladné, či záporné (GOLEMAN, 2000).
Ke struktuře osobnosti patří i funkční prvky, které určují směr a intenzitu jejího chování a které jsou souhrnně nazývány motivy; vyjadřují psychologické příčiny či důvody lidského chování, dávají mu psychologický smysl (NAKONEČNÝ, 1995).
Podle NAKONEČNÉHO (1995) se odlišují formy a druhy motivů: formy jsou vyjadřovány termíny jako potřeby, zájmy, ideály; druhy motivů poukazují na jejich konkrétní obsah, tj. konkrétní uspokojení, jehož má být dosaženo. Pojem potřeby vyjadřuje základní formu motivu, a to ve smyslu nějakého deficitu (nedostatku) v biologické či sociální dimenzi bytí.
Schopnosti představují širokou škálu nejrůznějších osobnostních předpokladů nezbytných pro úspěšný výkon určitých činností. Lze rozlišit schopnosti obecné (inteligence = inteligence je součástí schopností), které se mohou uplatnit v celé řadě rozmanitých činností, a schopnosti speciální, které se uplatňují pouze v některých činnostech, či v jedné určité činnosti (BEDRNOVÁ – NOVÝ, 2004).
Ve vazbě na osobnostní substrukturu hrají podle BEDRNOVÉ a NOVÉHO (2004) roli i další pojmy jako například vědomosti (osvojené soubory představ a pojmů), dovednosti (způsobilost praktické aplikace vědomostí, schopnosti speciální), zručnost, obratnost, vlohy, nadání, talent a způsobilost (ve smyslu kompetence).
Kompetence může být jakýkoliv osobní rys, vlastnost nebo dovednost, která může být považována za bezprostředně související s efektivním nebo mimořádným pracovním výkonem (MURPHY in ARMSTRONG, 1999). Podle BELZE a SIEGRISTA (2001) zahrnují schopnosti, dovednosti, postoje, hodnoty a další charakteristiky osobnosti, které umožňují člověku jednat adekvátně a efektivně v různých pracovních a životních situacích.
 |
|
Created by MPECHAC 2005 ©